Primárně je to role nejbližší rodiny, aby pečovala o své potřebné. Kde nemůže pomoci rodina, nastupuje stát.
Máme poměrně slušné zdravotnictví i petrý neziskový sektor. Institut psychologických poraden, psychitarických ordinací, krizových linek, apod. je tu právě od toho, aby podal pomocnou ruku těm, kdo ji nutně potřebují a jsou ochotni naslouchat. Mnohdy i vhodná medikace může oslabit vliv akutních problémů na psychiku a práce na jejich vyřešení je pak snadnější.
Úřady práce mají za úkol nabídnout pomocnou ruku těm, kteří práci nemohou sehnat, zpřístupňují rekvalifikační kurzy, poskytují dočasnou finanční podporu.
Ve většině případů tato záchranná síť funguje a lidem, kteří ji poctivě chtějí využít, skutečně umožní opravit svůj život. Jim se zde věnovat není třeba. Sláva.
Zbývá hrstka těch, co něco umí, umí to dost možná i velmi dobře, mají dlouholetou zkušenost i odhodlání, jsou ochotni a schopni se zlepšovat i přizpůsobovat a přesto - z různých roztodivných důvodů - jim rodina ani stát nemůže poskytnout svou náruč. Kvůli této hrstce (schválně - jak asi je velká?) je tu web Redivius. Splněné přání návratu do života těchto neprávem opomíjených, je jeho misí.
Pak jsou tu ti, kteří toho moc neumí, přesněji neumí to, co někdo potřebuje a nejsou ochotni nebo schopni se nové věci naučit, nebo už jsou natolik usmýkáni svou neblahou situací, že to prostě vzdali a odevzdaně čekají.... Zlomené duše. Obávám se, že tito lidé, kteří mají můj hluboký soucit aniž je znám, jsou už zcela mimo sféru ovlivnitelného.
No a pak najdeme i takové, kteří si z chudoby, slabosti a marných nadějí udělali živnost - najdeme je na obou pólech. Pokud ví, co činí, mají mé opovržení.