» Rekonstrukce » Kamené zdivo

Kámen patří spolu s hlínou a dřevem k nejstarším stavebním materiálům. Jeho použití je univerzální. Používal se do základů, ke zdění zdí a  kleneb, k dlažbě, obkladům, jako materiál pro konstrukční a architektonické články, tesaly se z něho sochy.

Ve srovnání s hlínou a dřevem je kámen odolnější, mnohem  trvanlivější a pevnější. Lze z něho stavět technicky náročné stavby i objekty  vysoce representativní. Na druhou stranu je jeho zpracování obtížné a vyžaduje  zkušenost. Ne náhodou jsou první kamenné stavby na našem území kulturním  importem spojeným s šířením křesťanství. Ponecháme-li stranou užití sbíraného  kamene u primitivních svépomocných staveb, pak kamenné objekty byly dlouho  luxusem vyhrazeným pouze vyvoleným. S rozvojem technických možností společnosti  se z kamene stal standardně užívaný stavební materiál. Běžně se z něho stavělo  ještě po celé 19. století. V současném stavebnictví se sice kámen stále používá  (obklady, beton), ale kvalitativně jiným způsobem než tomu bylo dříve. Tradiční  kamenné stavby zanikají, nové nevznikají. Tím se dochované příklady stávají  vzácnějšími. Lze shrnout, že s kamenným zdivem jsou obecně spojeny kulturní  hodnoty jako je hodnota historického dokumentu, hodnota umělecká a emocionální a  hodnota unikátně dochovaného příkladu stále vzácnější formy. Všechny tyto  hodnoty jsou předmětem památkové péče. Je zřejmé, že při obnově historických  staveb musí stavebníci, projektanti, památkáři i stavební firmy a restaurátoři  věnovat kamennému zdivu odpovídající pozornost. Tomu, na co je potřeba dát pozor  a jaký přístup odpovídá současnému stavu poznání oboru památkové péče, je  věnován dnešní seminář.
První, co třeba v dané souvislosti konstatovat a zdůraznit,  je apriorní požadavek, aby se památky nebouraly. Každá demolice znamená více či  méně citelnou, v každém případě však nenahraditelnou kulturní ztrátu. To platí o  celých stavbách stejně jako o lokálních demolicích typu probourání nových dveří  v historické zdi. I relativně malým zásahům do autentického zdiva je vhodné se  snažit vyhnout. V praxi je přitom často do historického zdiva zasahováno bez  důvodu, z důvodů zbytných nebo jinak řešitelných či nepřiměřeně razantně.  Typickým příkladem je posouvání dveřních otvorů v masivním zdivu o pár desítek  centimetrů vlevo či vpravo z pseudodispozičních důvodů  či pokyn, aby středověké zdivo bylo rozebráno “až na zdravé jádro”.

Teze, že chceme-li památky zachovat, nesmíme je bourat, je  ve své podstatě velmi jednoduchá a jednoznačná. Spor může být o to, zda její  uplatnění v konkrétním případě je či není přiměřené, ale v obecné poloze ji není  třeba rozvádět. Na otázku fyzického zachování nějaké stavby lze odpovědět v  poloze ano - ne.

Na otázku, jakým způsobem a jakými prostředky se má památka  udržovat, bude odpověď složitější. K problematice péče o kamenné zdivo je možno  přistoupit z různých hledisek. Obvykle bývá nadřazováno hledisko technické, tedy  požadavek, aby se stavba nezřítila a kámen nerozpadl. Někdy bývá (bohužel) i  stanovisko památkové péče zredukováno pouze na požadavek “statického zajištění”  či chemické konzervace. Architektura má však i svoji dimensi kulturní. Právě o  zachování této kulturní dimense v památkové péči jde. Považujme úspěšné  zvládnutí technické stránky věci za apriorní předpoklad každé obnovy. Hlavní  pozornost dnešního semináře bude věnována kulturním aspektům problému.

O kulturní hodnotě kamenného zdiva

Smyslem péče o kulturní dědictví je zachovat hodnotu,  kterou má pro společnost. Je přitom zřejmé, že význam má i “archivování”  poselství minulosti. Můžeme to ilustrovat zpětným příkladem. Mnoho současníků  zajímá, jak se žilo ve starém Egyptě. Tajemství pomáhá poodhalovat archeologie.  A pro archeologický výzkum je nesmírně cenné, pokud se dostane k předmětům, jež  ležely tisíce let netknuté a jsou tedy autentické. Není důležité, že o nich po  celou tu dobu nikdo nevěděl. Důležité je, že se zachovaly. Pro ilustraci je  vhodný ještě jeden příklad. Na území České republiky se gotických krovů  nedochovalo mnoho. Jedním z mála je krov kostela sv. Anny na Starém Městě v  Praze. Při nedávné opravě byly vyřezány a vyměněny všechny vazné trámy. Nebylo z  nich ponecháno nic. Zúčastněným se zřejmě zdálo hloupé ponechávat na místě  nějaké poškozené staré trámy alespoň na ukázku. Zhruba deset let po tomto -  mimochodem i jinak velmi problematickém - zásahu navrhla při koncipování nové  přestavby architektka Eva Jiřičná nové vazné trámy  zcela odstranit. Následovala velmi ostrá diskuse, při které se argumentovalo  mimo jiné i předpokládanou středověkou podobou krovu. Zazněly mnohé hypotézy.  Bohužel o tom, jak to ve skutečnosti bylo, se už na místě nemůžeme přesvědčit,  protože se někomu před pár lety zdálo hloupé a zbytečné zachovat fyzický doklad  klíčových detailů tak mimořádně cenné památky, jakou krov kostela sv. Anny  bezesporu je.

Před každou obnovou je třeba si nejprve položit otázku, v  čem je kulturní hodnota obnovovaného díla. Z poznání této hodnoty vyplývá, co je  třeba chránit. Teprve když vím, co a proč má být zachováno, mohu - po zjištění  závad - zvažovat adekvátní způsob obnovy. Takový ideální způsob uvažování o  obnově památek se bohužel v praxi příliš nevyskytuje. Obvyklé je opět nadřazení  technického hlediska, tedy mechanické nadřazení technokraticky pojatého řešení  skutečných či zdánlivých závad samotnému smyslu památkové obnovy. Příkladem může  být likvidace autentických povrchových úprav v rámci “restaurování” děl  zhotovených k kamene přesto, že tyto povrchové úpravy se rozhodující měrou  podílely na kulturní kvalitě takového díla. Je-li hodnota nějaké zdi v tom, že  jsou na ní zachovány originální omítky, je nesmyslné řešit zvýšenou vlhkost  otlučením omítek a užitím omítek sanačních. Je-li hodnota nějaké zdi v  autenticky zachovaném zdivu (způsob zdění, nepravidelnosti vypovídající o  stavebním vývoji aj.) je nesmyslné takovou zeď “zachraňovat” tím, že ji přezdím.  Tím není řečeno, že závady je možno podceňovat či dokonce ignorovat. Technický a  kulturní aspekt se musí doplňovat. Je úkolem památkové péče, aby specifikovala,  co a proč má být zachováno. Je úkolem technických disciplin, aby našly způsob,  jak toho dosáhnout. Taková spolupráce ovšem vyžaduje - má-li být úspěšná -  porozumění pro historickou architekturu na straně techniků a představu o  reálných technických limitech na straně památkářů.

V čem tedy v obecné rovině může spočívat kulturní hodnota  kamenného zdiva?

* Má hodnotu historického dokumentu. Ze způsobu zdění a  opracování kamene si můžeme udělat představu o technických možnostech a  dovednostech doby, o hospodářských poměrech a zprostředkovaně i sociální situaci  a vazbách. Zdivo samo o sobě může být klíčovým svědkem podoby historické  architektury (viz archeologický a stavebně historický průzkum). Nesmíme  zapomenout ani na to, že ztvárnění zdiva a jeho povrchová úprava je dokladem  dobového estetického cítění.
* Má hodnotu součásti architektonického celku. Je třeba si  uvědomit, že to platí i o plastické výzdobě a dalších výzdobných prvcích stavby.  Celek, jehož je socha doplňkem, je důležitější než izolovaně chápaná  jednotlivost. Je zcela nepřijatelné, aby se harmonický celek architektonického  díla rozbíjel vytrháváním jednotlivostí ze souvislostí, do kterých patří.
* Má hodnotu estetickou. V této souvislosti je ale nutno si  uvědomit, že estetické chápání (tvůrčí záměr) vážící se na vznik díla nemusí být  totožný s tím, co považuje za estetické současná doba. To se týká například  krycích povrchových úprav (omítek a nátěrů), které má současná doba tendenci z  (ahistorických) esteticky motivovaných důvodů z kamenných děl odstraňovat, ale  například i patiny. Estetická kvalita řady děl je patinou velmi umocněna. Patina  tedy obecně může být tou hodnotou, na jejímž zachování v konkrétním případě  nejvíce záleží.

* Kámen je považován za ušlechtilý, velmi pevný, odolný a  svým způsobem věčný materiál. S těmito jeho vlastnostmi může být spojena hodnota  emocionální či symbolická. U monolitu na třetím nádvoří Pražského hradu je  nepochybně skutečnost, že je zhotoven z jednoho kusu žuly, velmi podstatná.  Kamenné zdivo může být i předmětem náboženské úcty, viz například Zeď nářků v  Jeruzalémě.

* Může mít hodnotu autorského díla. Je dobré si uvědomit,  že tato hodnota se týká nejen děl, která mají ve své podstatě individuální  autorský charakter jako jsou například sochy, ale může se vyskytovat i u běžného  zdicího kamene. Například stopy dláta dávného kameníka na románském kvádříkovém  zdivu tuto hodnotu mají. Hodnota autorského díla dále přichází v úvahu  souvislosti s výše připomenutým architektonickým celkem. Je-li zeď součástí  autorského záměru a umělecké kompozice, je nutno ji považovat za autorské dílo.  Je-li například ohradní zeď součástí celkové kompozice zámeckého areálu  navrženého významným architektem, pak by její zboření bylo zásahem do autorského  uměleckého díla.
* Mezi podstatné kulturní hodnoty patří autenticita. Slovo  “autentický” znamená původní, věrohodný. Smyslem péče o kulturní dědictví je  zachování autenticity památek. Ve vztahu k “ochraně” dochovaných děl a jejich  částí se autenticita vztahuje k originálu. Originál (samozřejmě včetně  originální povrchové úpravy!) je v principu nenahraditelný. Originální  historická zeď je z kulturního hlediska nepochybně mnohem cennější než zdánlivě  stejná zeď nově postavená. Ve vztahu k “péči” o kulturní dědictví má však pojem  autenticity širší význam. Souběžně s respektováním originálu (tedy nikoliv jako  alternativní chápání) může být chápán ve vztahu k původnímu tvůrčímu záměru  (tzv.autenticita ducha). V tomto významu může být autenticita například jedním z  důvodů pro rekonstrukci zaniklého stavu. Autenticitu je konečně nutno chápat i  jako princip. Pro některé stavby či jejich části je například charakteristické,  že se periodicky opatřovaly vápenným nátěrem. Autenticita takových staveb tedy  spočívá i v periodickém opakování vápenných nátěrů.

O povrchové úpravě kamene

Historické kamenné zdivo bylo zpravidla omítnuto. Stejně  tak se krycí povrchovou úpravou opatřovaly i kamenné plastiky. Pro ilustraci:  například barokní sochy Karlova mostu nebo sochy v Betlémě u Kuksu byly původně  barevné. Historická architektura, která neměla k dispozici ocel ani beton,  používala kámen ke zhotovení namáhaných konstrukčních prvků, nikoliv pro  pohledovou presentaci. Jsou známy případy kamenného zdiva, které je omítnuto a  na omítce je ilusivní malba kamenného kvádrování. Kámen se prostě užíval pro své  technické nikoliv estetické vlastnosti. Fasády byly členěny římsami, portály,  šambránami, supraportami a suprafenestrami, pilastry a  plastickou výzdobou, a to aniž by pod sjednocující finální úpravou bylo  rozeznatelné, z čeho je ten který prvek zhotoven. O to přece vůbec nešlo.  Důležité bylo tvarosloví, tektonická vazba, proporce, profilace, barevné efekty,  celková kompozice, tedy to, co tvoří architekturu architekturou. Kámen je široký  termín. Výše uvedené konstatování se například nevztahuje na mramor, který byl  vždy považován za luxusní materiál. Nicméně mramor byl drahý a užíval se jen pro  výjimečné účely. Pro pískovcové a opukové konstrukční články (přípory, žebra a  svorníky kleneb, portály, ostění, části říms, konzoly, překlady, nároží) a  sochařské doplňky staveb platí konstatování, že se pohledově neuplatňovaly,  protože byly opatřeny omítkou nebo krycím nátěrem téměř stoprocentně. Výjimky (v  řádu několika případů v rámci území celé republiky) potvrzují pravidlo, ale není  jich tolik, aby pro ně bylo možno přehlížet zcela dominující většinu. Pokud se  na historické stavbě vzniklé před sklonkem 19. století setkáme s viditelnými  kamennými prvky, musíme předpokládat, že byly původně omítány nebo opatřeny  krycím nátěrem, a to, co vidíme, je stav vzniklý druhotným odstraněním původního  povrchu.

Móda odstraňovat z kamene krycí povrchové úpravy se ujala  na přelomu 19. a 20. století pod vlivem romantických představ souvisejících  puristickými přestavbami středověkých památek a objevení estetické kategorie  "přírodních materiálů". Principům historické architektury bytostně odporující  teze " že kámen má být vidět, protože je to kámen " se vžila do té míry, že dnes  mnohé už ani nenapadne nad ní přemýšlet. Praxe pohledového prezentování povrchu  kamene přitom způsobila a bohužel stále působí stavebním památkám ohromné  škody.

Škodlivost odstraňování původních povrchových vrstev z  kamene byla popsána a teoreticky zdůvodněna již před více než šedesáti lety.  Přesto je problém v praxi stále velmi živý a vede se o něm vášnivá diskuse,  která bývá ovšem spíše než na věcných argumentech založena na tom, co se komu  líbí a na co je zvyklý. Otázce povrchové úpravy kamene bude na dnešním semináři  věnováno několik specializovaných příspěvků. Úvodem proto pouze několik  základních obecných poznámek.

Důvodů, proč je pohledové uplatnění povrchu kamene u prvků,  které s uplatněním materiálu původně nepočítaly, problematické, je několik:

* Je to nehistorická úprava, která památce ubírá  její historickou věrohodnost, a tím poškozuje jednu z jejích základních hodnot -  schopnost vypovídat o době svého vzniku.
* Obnažování kamene, který k tomu původně nebyl určen,  nahodile vytrhává konstrukční prvky z celku. Rozbíjí se tím architektonická  kompozice a poškozuje estetické vnímání architektonického díla. Tím je  znehodnocována další významná kvalita památek, totiž jejich hodnota historického  uměleckého díla. Často jsou takto poškozována i díla vytvořená takovými  mimořádnými osobnostmi jako byli Dientzenhofferové nebo Jan Santini.
* Důsledkem obnažování kamene je fyzické ničení  postižených částí památky, a to trojím způsobem. Nechají-li se odřít kamenné  prvky na barokní stavbě připisované Dientzenhofferovi,  znamená to zničit Dientzenhofferovu autorskou úpravu.  Co vše mizí při odírání středověkých památek raději ani nedomýšlet. Je potřeba  si uvědomit, že povrchové úpravy mají samy o sobě velkou kulturní hodnotu a  jejich zničení představuje nenahraditelnou ztrátu. Zpracování a výběr materiálu  konstrukčních kamenných prvků byl adekvátní skutečnosti, že se počítalo s jejich  překrytím omítkou nebo nátěrem. Kámen takových prvků má estetické vady, bývají  kombinovány různé druhy kamene, opracování je hrubé a nepřesné. Druhotné  pohledové uplatnění takových prvků proto bývá téměř vždy spojeno s přesekáním, a  tedy zničením historického povrchu vlastního kamene. Vápenné nátěry a omítky  mají mimo jiné také ochrannou funkci. Povrchová krycí vrstva degraduje a  periodicky se obnovuje, chráněný kámen zůstává bez poškození. To platí nejen pro  plastiky a architektonické články, ale samozřejmě i pro zdivo, zejména zdivo  opukové. Při odhalení začne degradovat povrch kamene. Obvykle se v souvislosti  se špatným stavem kamenných částí našich památek připomínají kyselé deště.  Otázkou je, zda odstraňování ochranných povrchových vrstev masivně uplatňované  již skoro sto let není příčinou srovnatelnou nebo dokonce ještě mnohem  závažnější. Heslo, že kámen má být vidět, konečně vyvolává přímou fyzickou  likvidaci originálních kamenných prvků. Po odstranění krycí povrchové úpravy se  mnohdy zjistí, že obnažený povrch konstrukčního kamene je pohledově  nevyhovující, a pokud nepostačí přesekání, následuje výměna celého prvku.  Autentický, originálně dochovaný a zcela funkční prvek je tak zbytečně a  nesmyslně zničen ve prospěch novodobé nehistorické úpravy. Ironií je, že se tak  zpravidla děje "z památkových důvodů". Jen si vzpomeňme kolik takových pomníčků  v podobě tvrdě působících ostění z průmyslově řezaných pískovcových hranolů v  našich památkách najdeme. Kolik středověkého lomového zdiva bylo zbytečně  vybouráno a nahrazeno novým materiálem, aby kamenná zeď mohla být vyspárována,  což je nehistorická úprava. A výsledek? Nejen zbytečně zničený originál, ale  také esteticky závadná napodobenina.

Představme si, že by restaurátor, který má obnovit barokní  olejovou malbu na plátně, navrhl, že malbu odstranění, aby plátno bylo vidět.  Asi by se se zlou potázal. Každý chápe, že plátno je  tam kvůli obrazu, nikoliv obráceně. U historických staveb bohužel ke srovnatelné  absurditě dochází pravidelně a bez povšimnutí. Běžně se likviduje  architektonické řešení, aby “byl kámen vidět”.

O obnově krycí povrchové úpravy kamenných  prvků

1) Ve vztahu k dochovaným historickým úpravám kamene má  současné poznání oboru památkové péče jasno. Každý návrh, ať už projektanta,  restaurátora nebo nepoučeného památkáře, který předpokládá likvidaci dochovaných  historických povrchových úprav kamene, je třeba velmi striktně odmítnout. Pokud  někdo něco takového navrhuje, sám sebe usvědčuje z nevědomosti a  neprofesionality. Dochované historické povrchové úpravy kamene (omítky a nátěry)  je třeba důsledně chránit.

2) Mnohem obtížnější je rozhodování, jak s dochovaným  stavem naložit. Právě v této otázce není shoda. Poměrně nejjednodušší je  situace, kdy se povrchová úprava průběžně obnovovala a je (v mladších redakcích)  zachována. Optimální způsob obnovy pak spočívá v opravě omítky nebo novém  nátěru. V této souvislosti je vhodné připomenout tezi, že autenticita staveb,  které se po dobu své existence periodicky natíraly, se udržuje opakováním  shodného postupu.

3) Složitější je situace, pokud lidská nenechavost vede k  postupnému snímání mladších vrstev až se dojde na vrstvu nejstarší, která je  ovšem dochována pouze v torsu. Pak se nabízí dvě základní možnosti. První  znamená odkrytý stav konzervovat. O tomto řešení se obyčejně tvrdí, že je  nejčestnější, protože si nic nevymýšlíme. Je ovšem potřeba si uvědomit, že  taková úprava není autentická, protože dílo nebylo vytvořeno ani po většinu své  existence neexistovalo jako torzo, takže konzervace torza znamená vytvoření  kvalitativně nové, nehistorické úpravy. V této souvislosti nelze hovořit ani o  “dochovaném” stavu, protože se nejedná o stav přirozeně vzniklý, ale uměle  vytvořený restaurátorským zásahem. Druhá možnost je torzo konzervovat a překrýt  rekonstrukcí původního stavu. Toto řešení lépe vyhoví požadavku zachování  autenticity, ale je s ním spojeno riziko určité “tvrdosti”, které hrozí u všech  rekonstrukcí. Odstraňování mladších vrstev povrchových úprav proto obecně nelze  doporučit. Vedle problémů s obnovou takto vytvořeného torza je vhodné  připomenout, že i mladší povrchové úpravy mají svoji kulturní hodnotu a měly by  být chráněny. Chronologicky dochované vrstvy povrchových úprav jsou navíc  mimořádně cenným historickým dokladem stavebně historického vývoje. Dále je  nutno zdůraznit hledisko kontextu v architektuře. Pokud je ve zdi, která má  úpravu z devatenáctého století, portál, který má rovněž úpravu z této doby,  portál se zdí tvoří harmonický architektonický celek. Pokud úpravu portálu  vrátím “zpět”, rozbiji dochovaný harmonický celek na nesourodé jednotlivosti. To  nemůže být cílem kvalifikované péče o stavební památky. Jsou jistě případy, kdy  návrat k nejstaršímu stavu může být podložen velmi dobrými důvody. Takové  případy však budou ze své podstaty výjimečné. Na druhou stranu není vhodné vždy  respektovat dochovaný stav, protože ten může být výsledkem degradující novodobé  úpravy. Pokud tedy neexistují nějaké zvláštní okolnosti, je vhodné druhotné  povrchové úpravy, není-li přijatelné je zachovat všechny třeba z důvodu zanesení  profilace, odstranit až na nejmladší kulturně historicky hodnotnou vrstvu, což  bude nejčastěji druhá polovina 19. století.

4) Nejsložitější situace se týká prvků, které o svoji  původní krycí povrchovou úpravu přišly již dříve. V této souvislosti je vhodné  připomenout, že pro období do poloviny dvacátého století byla taková úprava  obvykle integrální součástí celkové nové redakce exteriéru či interiéru. Druhým  faktem, který je třeba brát v úvahu je skutečnost, že kámen ve venkovní expozici  černá, a že tedy prvek, který v okamžiku svého druhotného odhalení měl barvu,  jež byla odstínem i strukturou velmi podobná přírodní omítce, je po několika  desítkách let černý.

Pro obnovu druhotně odkrytých kamenných prvků, které jsou  součástí většího celku (průčelí, interiéru) připadají v úvahu čtyři základní  možnosti: konzervovat dochovaný stav; vrátit stav do okamžiku druhotného  obnažení kamene (kámen umýt nebo zesvětlit lazurním nátěrem);
rekonstruovat výchozí historický stav (obnovit například  barokní barevnost včetně nátěru či omítnutí kamenných prvků) nebo rekonstruovat  výchozí historický stav celku s výjimkou kamenných prvků.

* Konzervace je legitimním postupem památkové péče. Potíž  nastane v okamžiku, kdy je dochovaný stav vadný, protože konzervací nelze  případnou vadu či vady napravit. Konzervaci lze proto doporučit pro stavby,  jejichž podoba (včetně patiny) je dokonalá a je vhodné ji „zakonzervovat“ do  budoucna.
* Respektování nejmladší hodnotné úpravy (dochovaného  stavu, pokud se nejedná o stav vadný) je obecně nejvhodnější. Je ovšem nutno si  uvědomit, že v tomto případě je nezbytné respektovat, případně obnovit všechny  atributy takového řešení. Pokud je například „nejmladší hodnotná“ úprava fasády  založena na kombinaci pohledové (bez krycího nátěru) omítky a druhotně  očištěného pískovce, musí být kámen světlý a omítka nenatřená.
* Rekonstrukce historické barevnosti je rovněž legitimním  prostředkem památkové péče, ale vzhledem k podstatě by se mělo jednat o  výjimečné případy. Rozhodně není smyslem památkové péče chápat obnovu  (rekonstrukci) historického stavu jako standardní řešení. Pro rekonstrukci  historického stavu včetně rekonstrukce historické barevnosti je požadavkem, aby  byla hodnověrná. Smyslem je obnovit historický výraz celku (průčelí, interiéru),  což vyžaduje rekonstruovat adekvátní povrchovou úpravu i na částech celku  zhotovených z kamene.
* Rekonstrukce staršího stavu (nátěr „dle stavebně  historického průzkumu“) pouze omítkových částí architektonického celku s  ponecháním druhotně odhaleného kamene je nutno co nejrozhodněji odmítnout,  protože takové řešení činí z architektury karikaturu. Takový přístup je v  principu nepřijatelný a památková péče mu musí všemi silami bránit. Pro správné  porozumění je vhodné zdůraznit, že kritériem je vztah jednotlivosti k celku.  Pokud druhotné obnažení kamenného prvku tento prvek vytrhává z celku, je správné  a potřebné tento prvek do celku vrátit obnovením adekvátní povrchové úpravy a  barevnosti. Takováto lokální korekce (napravení vady) ovšem není srovnatelná s  přístupem, kdy se v celku kombinují dva neslučitelné principy, tedy například  již připomenutý krycí fasádní nátěr á la baroko v kombinaci s druhotně  obnaženými konstrukcemi zhotovenými z kamene, které jsou s barokním stavem  neslučitelné.
Konkrétní postup je nezbytné vždy odpovědně zvažovat.  Druhotně odřené kamenné konstrukce a sochy se na našich památkách vyskytují již  více než sto let, některé takové úpravy již mají svoji nezpochybnitelnou  kulturně historickou i estetickou hodnotu, některé „nevadí“ a není tedy důvod k  návratu ke staršímu stavu.
Obnovení krycí úpravy není vhodné (případně není třeba  vyžadovat), pokud se jedná
* o ucelené dílo, jehož estetické vnímání bylo  posunuto a již získalo svoji vlastní hodnotu (například celý portál, schodiště -  viz například venkovní schodiště trojského zámku, samostatná socha)
* o součást historické úpravy, kterou lze jako celek  považovat za památkově chráněnou kvalitu (např. puristické úpravy středověkých  památek z přelomu století, barokní památky v úpravě přírodní pohledová omítka -  přírodní pískovec, etc.)
Obnovu krycí povrchové úpravy je naopak třeba požadovat v  případech, kdy
* odkrytí povrchu kamene jakýmkoliv způsobem ohrožuje  zachování originálu
* obnažení konstrukčních prvků znehodnocuje architektonický  výraz celku (optické rozbití celku průčelí, či celku portálu, římsy a  podobně)
* sochařské dílo, které je kompoziční součástí stavby, je  odlišením povrchu amputováno z architektonického celku (viz např. pylony a sochy na průčelí kostela sv. Ignáce na Karlově  náměstí v Praze)
* u architektonického díla má být obnoven starší stav,  jemuž odpovídá krycí povrchová úprava kamenných prvků (např. rekonstrukce  barokní barevnosti fasád)
* v případech, kdy prezentace kamene esteticky ruší (např.  některé interiéry) nebo poškozuje věrohodnost historického architektonického  díla

O obnově omítek (nátěrů) kamenného  zdiva

O plochách kamenných zdí platí v principu to samé jako o  konstrukčních prvcích zhotovených z kamene. To znamená, že respektovat je  nutno

* hodnotu dochovaných historických povrchových úprav  (omítek, nátěrů)
* historicky adekvátní výraz a kontext celku  architektonického díla
* hledisko zachování originální hmoty zdiva

V této souvislosti je vhodné upozornit, že spárování není  až na výjimky u některých výjimečných středověkých staveb (viz katedrála sv.  Víta, Karlštejn) pro historickou architekturu až do 19. století  charakteristické. Zejména barevně kontrastní („dekorativní“) spárování je nutno  považovat za mimořádně nevhodnou novodobou úpravu. V podstatě se jedná o vadu,  kterou je vhodné při nejbližší příležitosti napravit. Je nutno si ale dát pozor  na celkové úpravy památek z devatenáctého a počátku dvacátého století, kde  způsob spárování může být součástí předmětné, již hodnotné a ochranyhodné úpravy.
Adekvátní úpravou historického kamenného zdiva je obvykle  vápenná omítka. U lomového zdiva se užívalo také „zatření do líce“, tedy úprava,  při které zedník roztírá přebytečnou zdící maltu do líce zdi. Vedle kritéria  věrohodnosti vzhledu je vhodné si uvědomit, že omítka, případně zatírání do líce  zdivo chrání. Brání je před povětrností. V okamžiku, kdy tato ochranná vrstva  zanikne, nahradí se novou, ale samotné zdivo zůstává nedotčeno. Omítka (zatírání  do líce) ale historické zdivo chrání i zprostředkovaně. Pokud totiž kamenné  zdivo má být pohledově presentováno, bývá nutno je estetizovat, což vede k  výrazně razantnější výměně materiálu než by bylo potřeba z hlediska zachování  stability konstrukce. Podobně jako v případě konstrukčních prvků zhotovených z  kamene tak pohledová prezentace historického kamenného zdiva v mnoha případech  vede k jeho likvidaci a nahrazení novotvarem.

Poznámka pro technology, kteří se zabývají sanací kamene  na historických stavbách

Pokud jsou technologové přizváni, aby poradili, jak sanovat  rozpadající se kamenné zdivo či prvky, měla by jejich první otázka znít, proč to  není omítnuto, případně natřeno (vápnem). Teprve, když existují mimořádně  závažné důvody proč nerespektovat adekvátní historické řešení s ochrannou  vrstvou omítky nebo vápenného nátěru, může přijít na pomoc chemie.

I tak je ale vhodné mít na paměti tezi Benátské charty o  tom, že „jestliže se tradiční techniky ukáží nepostačujícími, je možno  zabezpečení památky provést všemi moderními technikami konzervace, jejichž  účinnost byla prokázána vědeckými údaji a zaručena zkušeností“. Klíčové je  přitom slovo zkušenost. S památkami není vhodné experimentovat. Z mnoha příkladů  je zřejmé, že samotné vědecké poznání není dostatečnou zárukou. Některé  negativní efekty je totiž těžko předpokládat a přijde se na ně obvykle až na  základě negativních zkušeností z praxe. Dostatečně dlouhá zkušenost je proto pro  prostředky aplikované na památky mimořádně důležitá. V případě stavebních  památek by měla být v řádech desítek let.
o stavebně historickém průzkumu a  rekonstrukci

Kvalita (problém kvality) stavebně historického průzkumu je  jedna věc, interpretace (problém interpretace) takového průzkum věc druhá, a to,  co se má s památkou udělat věc úplně jiná. Co nejlepší poznání historického  stavu (a mladších redakcí) je samozřejmě velmi důležité. Výsledky průzkumu je  třeba při koncipování obnovy respektovat, ale to samo o sobě ještě neznamená, že  se má vždy jednat o návrat k historickému stavu.

Při průzkumu původního barevného řešení (povrchových úprav)  architektonického celku (průčelí, klenba, interiér, portál) je samozřejmě zcela  nezbytné zabývat se i původní povrchovou úpravou a barevností prvků zhotovených  z kamene, a to včetně soch. Pokud historická povrchová úprava není dochována  (kámen je vidět), mělo by se u památek až do sklonku 19. století a na venkově až  do poloviny století 20. vycházet z předpokladu, že prvek byl omítán či natírán a  hledat pro to indicie. Často lze dohledat archivní dokumenty, tedy zprávu o tom,  kdy a při jaké příležitosti se historické povrchové úpravy odstranily. Jedná se  o úpravy konce 19. a 20. století, ke kterým obvykle existuje nějaká dokumentace,  případně existují fotografie stavu před takovou úpravou. Druhým pramenem je  nalezení fyzických zbytků na dotčeném prvku. Někdy se může jednat i  mikroskopické fragmenty, které je možno posoudit pouze laboratorně. Třetím  pramenem jsou nepřímé důkazy, tedy například skutečnost, že povrch prvku byl  prokazatelně druhotně upravován (přesekán), líc kamene je ustoupen od líce zdi  právě o sílu omítky, kámen jeví výrazné estetické vady jako je nahodilá  kombinace různých druhů kamene, různá barva kamene, výkvěty, hrubé osazení prvků  a další, které signalizují, že při jeho osazování se počítalo s finální krycí  povrchovou úpravou. Konečně čtvrtým pramenem je kontext architektonického  díla.

V souvislosti se stavebně historickým (restaurátorským  průzkumem) je vhodné upozornit na námitku, kterou se občas argumentuje proti  rekonstrukci historicky adekvátní krycí povrchové úpravě částí stavby  zhotovených z kamene. Námitka vychází z teze Benátské charty o tom, že  restaurování se zakládá na respektování staré podstaty a autentických dokumentů  a zastavuje se tam, kde začíná hypotéza. Její podstatou je úvaha, že pokud se na  prvku nenajdou fyzické zbytky, ze kterých by bylo možno jednoznačně určit i  konkrétní barevnost, nelze povrchovou úpravu obnovit, protože by se jednalo o  hypotézu. Na takovouto argumentaci však nelze přistoupit hned z několika  důvodů.

Takové pojetí vychází z izolovaného chápání prvku a nebere  v úvahu jeho souvislost v celku stavebního díla. Pojetí ideově vycházející z  restaurování solitérních (galerijních) plastik je tak mechanicky a neoprávněně  přenášeno na architekturu. V architektuře má však kontext zásadní význam a mimo  jiné je dostatečným vodítkem pro bezpečné poznání historického stavu. Například  v případě barokní římsy, jejíž profil je rozbit horizontálním dělením na  „kamennou“ a „omítkovou část“, je nepochybné, že římsa měla původně sjednocující  povrchovou úpravu. Taková úprava je mimo pochybnost i v případě, že se na jejích  částech zhotovených z kamene nenajdou fyzické stopy.

Smyslem odmítnutí hypotetických rekonstrukcí je snaha  vyhnout se dobovým názorem motivovanému falšování historie. I v tomto smyslu je  však mezi architekturou, včetně plastiky v architektuře a volnými sochami velký  rozdíl. Volná plastika je totiž ve své podstatě individuální a proto těžko  předvídatelná. Riziko, že se převzetím srovnatelné analogie nemusím strefit do  skutečného historického řešení je poměrně vysoké. Na rozdíl od toho je  architektura svým způsobem kompozicí standardně prováděných a jasně tektonicky  definovaných prvků. Pravděpodobnost, že kus římsy, který se zrovna nedochoval v  původní podobě, byl názorově řešen zcela jinak než všechny ostatní římsy, je  zanedbatelná.

Konečně je třeba rozlišovat mezi podstatným a méně  podstatným, přičemž podstatné je méně podstatnému nadřazeno. Podstatný je v  architektuře princip. Například u fasády je důležité, zda je zvýrazněna barevným  rozlišením prvků nebo zda je její kompozice založena na jednobarevném řešení.  Konkrétní odstíny jsou už méně podstatné. U architektonických článků a plastické  výzdoby architektury je podstatné to, že jsou součástí celkového slohového  řešení. Jejich konkrétní barevnost (konkrétní barevnost celku) je z tohoto  hlediska nevýznamná.

O práci s kamenem

Památky se udržují prostředky, kterými vznikly. Volba  adekvátního materiálu má při obnově historických staveb zásadní důležitost.  Stejně důležité a možná i důležitější je však jeho odpovídající zpracování. Pod  tlakem nejrůznějších nových materiálů a technologií se často pozornost upne  pouze na materiálové kritérium, protože na sebe nejvíce upoutává pozornost.  Řekne se: střecha bude prejzová, okna dřevěná a zdivo kamenné. Sokl a dlažba  budou také kamenné, protože se jedná o památku a kámen se pro památky hodí.  Takový přístup je ale stejný, jako bychom si objednali auto a vyhnuli se  upřesnění, zda to bude dětské šlapací autíčko nebo náklaďák. Kamenná dlažba může  znamenat také tenké řezané desky lepené na beton, což je výrazně novodobé  řešení, které s památkami nemá nic společného a ve starších stavbách by působilo  rušivě. U kamenné rovnaniny a lomového zdiva je důležité nejen to, že jsou z  kamene, ale i charakteristický tvar kamenů a zejména způsob kladení („rovnání“).  Pokud se takové zdivo opravuje betonem, ve kterém volně „plavou“ jednotlivé  kameny, je to špatně. Pro ilustraci je možno připomenout i poměrně frekventovaný  případ nových kamenných soklů. Je pravda, že historické stavby mívaly kamenné  sokly. Jednalo se ale o masivní desky ukončené profilací a respektující  tektoniku průčelí, to znamená, že pilastrům odpovídalo zalomení soklu, profilace  soklu kopírovala linii domu včetně lomů a plynule navazovala na profilaci  portálů a dalších prvků. Toto tvarosloví je podstatnější než materiál. Mnoho  historických staveb má sokl provedený od počátku v omítce. Naproti tomu sokl v  podobě tenkých řezaných pískovcových desek bez profilace, bez vztahu k  navazujícímu členění fasád a s nezvládnutými detaily je u historické stavby  vadou, bez ohledu na to, že je „kamenný“.

Tato poznámka není o tom, že by se kámen neměl používat  nebo že by se měl, na místech, kde se po staletí používal, nahrazovat jinými  materiály, ale o tom, že je třeba se velmi podrobně zabývat způsobem jeho  zpracování a kvalitou tohoto zpracování. Je potřeba rozhodnout o druhu a barvě  kamene, způsobu jeho opracování (ručně, strojově), tvaru, velikosti, o způsobu  zdění, o všech souvisejících architektonických detailech (profilace, nároží aj.)  a o povrchové úpravě (lesk, hrubý povrch, omítka, nátěr, mramorování, zlacení a  další speciální úpravy povrchu). Toto všechno by mělo být součástí návrhu nebo  by mělo být v podmínkách stanovených památkovou péčí. V této souvislosti je dále  vhodné připomenout, že řešení by mělo vycházet z dobře poznaného historického  stavu.

Autor textu: Ing. arch. Miloš Solař

EDITACE
KONTAKT  M. Heřmánek  © Möbius, o.s. 2013
R E D I V I V U S